Připravily jsme si pro vás pravidelnou rubriku Očekávání vs. Realita. Cílem může být pobavení, určitě ale i jistý druh sounáležitosti a vlastně i přípravy. Sounáležitosti, protože spoustu z nás má očekávání často podobné (a nerealistické), aniž bychom to věděly předem. Na základě historek od babiček, zkušeností od kamarádek, nebo také z hlídání jiných dětí, z internetu, příspěvků jiných osob, často i reklam. Přípravy, protože mnohé z vás jsou nejspíš teprve v té fázi těhotenství a očekávání, a proto by vám mohl náš článek poskytnout malý náhled i do té časté reality. Nemusí to tak vždycky být, pokud člověk vhodně zvolí takového poskytovatele péče, který je jeho očekáváním nejbližší. Možná ale taky ne, minimálně pokud budete tak tvrdohlavé, jako jsme byly v těhotenství nebo dalších mateřských očekáváních my. Nebudeme totiž samozřejmě myslet jen očekávání v těhotenství. Některá očekávání od mateřství, výchovy, nebo běžného dne, se nás totiž drží i mnohem déle než jen v těhotenství a po porodu.
Očekávání
Šestinedělí začíná porodem. Porod je krásný, jemný, moje miminko vyklouzne do mých rukou za zvuků fanfár a duhy v pozadí. V pozadí, aby nám to zároveň nenarušovalo naši pečlivě zajištěnou intimní a tichou atmosféru. Celé dvě hodiny určené ke kontaktu kůže na kůži po porodu na sebe budeme s miminkem zamilovaně hledět. Jestli nás někdo vyruší, tak maximálně pro to, aby nám pogratuloval. Muž bude plakat radostí a konečně taky o kousek víc vidí, co všechno se ve mně skrývá. Bude tam s námi, společně budeme v objetí poznávat právě narozeného, klidného andílka. Budeme sledovat, jaké má oči, ústa, rty. Láskyplně se přít o to, komu je podobný víc. Vždycky vyhraju já, protože jsem po porodu a mám na to nárok. Bezprostředně poté se společně dostaneme na nadstandardní pokoj, kde se spolu poprvé krásně vyspíme. Andílek se přisál hned na sále a kojení je pro nás něco tak přirozeného, že to jde úplně samo. Celý zbytek noci trávím lahodným spánkem, zatímco mé miminko si občas pisklavými zvučky mrouskne o nakojení a krásně se nakojí, načež zase spí. Dokonce ani muž tentokrát nechrápe. Cítím se šťastná a naplněná jako nikdy dříve.
Strava na oddělení šestinedělí sice nebyla nic moc už od první snídaně, ale my jsme byli dostatečně vybaveni počtem svačinek a taky kontakty na nejbližší rozvozové restaurace. Pokaždé když někdo přijde, zaťuká a pozdraví. Všichni jsou tu moc milí, na všechno se ptají nebo naopak všechno zodpoví, nikdo nic neřeší. Jedna sestřička se podivila nad délkou kojení, prý je to zbytečné, jinak nikdo nic. Jsme pevně rozhodnutí, že po testu z patičky pojedeme domů. Všechny potřebné vyšetření, které byly mezitím provedeny, byly provedeny za naší přítomnosti a nikdo ani na vteřinu nepřemýšlel, že by to bylo jinak. Čeká nás poslední ranní vizita, než se vyřídí papíry k propuštění. Malý andílek ztratil na váze jen první den a dnes už opět přibývá, jak se vydatně kojí. Všichni jsou mile překvapeni, že už pije mléko a takto prospívá. Hodnoty žloutenky jsou sice hraniční, ale protože je tam takhle velký příjem, nikdo je neřeší a nechávají nás už v péči pediatra, ke kterému se do 24 hodin máme dostavit. Moje děloha se pěkně stahuje a protože patičku máme hotovu, nemám potřebu zajišťovat si péči porodní asistentky. Pouští nás domů a my se štěstím v očích a očekáváním krásného rodinného života opouštíme vrata porodnice. Začínáme psát úplně nový příběh, ten, který je už úplně náš a v našich rukou.
Realita
Šestinedělí začíná porodem. Už nikdy nechci rodit znovu. Myslela jsem, že nejhorší jsou kontrakce, ale co teprve prořezávání hlavičky? “Ne, nechci si sáhnout, dostaňte to ze mě ven!” křičím na porodní asistentku. Mám pocit, že je tu najednou snad 20 lidí. Slyším kolem sebe šum konverzací lékařů, ale nevnímám konkrétní slova. Mám dítě na břiše. Úleva. Konečně. Štěstí. Sotva se rozkoukám, vidím, že na mě paní doktorka mluví. Vidím, že se ji hýbe pusa a říká slova, ale absolutně to teď nejsem schopná vnímat. Chci se soustředit jen na své děťátko. Děťátko pláče. To je hlas. “Tak už můžeme přerušit pupečník, co vy na to?” ptá se lékařka ještě jednou. Rozumím. Počkat, co? Už? “Můžeme ještě chvilku počkat, než bude dotepaný?” ptám se. Porodní asistentka říká “Už je dotepaný, sáhněte si.”. Uf, zase to sahání! Sáhneme si s mužem oba dva, ale zmateně na sebe koukneme. Copak na tom asi máme poznat? “Tak dobře, asi jo..” oba nějak přikývneme. Miminko pořád pláče. Zkouším si ho dát kousek výš a lépe. “Můžeme Vám dát oxytocin jako prevenci krvácení?” vytrhnou mě z mých pokusů o polohování miminka. “Já nevím, potřebuju ho?” jsem zmatená. Krvácím? Děje se něco? Je něco špatně? Nedokážu se na miminko takhle soustředit. Ale ani moc na to, co mi říkají. “V tuto chvíli jde o prevenci, ale s placentou jde většinou veliké množství krve a je tam riziko krvácení.” popisuje porodní asistentka. Tak zatím ho asi nepotřebuju. Kouknu se na muže. Přeju si, aby buď rozhodl za mě nebo mi pomohl nějak polohovat miminko. Požádám ho a odmítnu oxytocin. “Ráda vám podepíšu revers nebo si ho nechám píchnout v momentě, kdy bude podezření, že krvácím.” dodávám. “Dobře. Paní doktorka si vás teď zkontroluje, musíme vás nadzvednout a posunout kousek výš.” Aha. A co miminko, nespadne? Mám strach. Chtěla bych ho pevně obejmout, aby nespadlo, ale cítím, že nemám už moc síly nazbyt. Snad to bude v pohodě. “Teď se pomocí gynekologických zrcadel podívám na poranění a pokud nějaké budou, zašiju je. Souhlasíte?” Ano. Au! Teď jsem si teprve uvědomila, jak je to dole nepříjemné. Cítím pálení, štípání, a taky hodně tepla. Uf. Co jsi mi to maličký dole provedl? Vyšetření je nepříjemné. Tlačí to a paní doktorka není moc citlivá, sahá i tam, kde to bolí. Au! “Máte tam několik trhlinek. Budu muset šít, bude to tak na 20 minut. Za chvilku Vás trochu píchnu, abych Vám to kolem umrtvila.” Díky Bohu. I skrze umrtvení ale cítím divný tlačení. Miminko už nepláče, ale přikryli ho snad 3 věcmi. Takhle se snad nemůže dostat ani k prsu. Zkouším z něj látku sundat, aby byl opravdu kůže na kůži, ale v minutě je u mě porodní asistentka a edukuje o důležitosti přikrytí miminka. Až odejdou, udělám si to po svém. Au. Teď jsem to šití teda cítila. “Už máme hotovo, můžete odpočívat.” říká gynekoložka. Odchází. Podíváme se na sebe s mužem. Pohledy jsou plné lásky, úlevy, štěstí, ale také tam cítím stejnou naději jako u sebe, že už snad tedy budeme mít klid. Porodní sál se vylidnil a my si dáme pusu, konečně začneme koukat na toho našeho drobečka. Dveře se otevírají a přichází pediatrička. Edukuje nás o monitoraci, stavu miminka, následně o kojení a začne miminku sahat na hlavičku. Co to dělá? Takhle se přisává miminko? Necitlivě mě chytá za prso bez optání a šteluje miminko na prso. Miminko pláče. To není jako na těch romantických videích. Au. “Naštěstí má ještě čas, první dny to jen tak zkouší. Tak ho zatím necháme.” Uf. Vůbec jsem ji ani nestihla nic říct, bylo to tak zčistajasna. Nechápu, co se právě stalo. Ani muž ne, ten vypadá teprve zmateně. Konečně ale snad máme klid. Radostníme, miminko spinká, fotíme si fotky. Jsme šťastní. Po hodince společného rozjímání přichází porodní asistentka se zprávou, že není volný nadstandard. Jsme smutní a loučíme se, ale snad se uvolní další den. A třeba budu mít na pokoji fajn ženy a z našich dětí budou přátelé na celý život. Jdu do sprchy a poté mě odváží s miminkem na oddělení. Přijedeme na pokoj, potřebuju si na chvilku rozsvítit lampičku. Dvě ženy na mě vrhnou vražedné pohledy. Moje miminko začíná plakat. Pohledy jsou ještě vražednější, obzvláště od té ženy, které miminko se díky tomu také budí. Nechce se přisát, ale mně popravdě nejde k prsu ani pořádně nasměrovat. Jak se takové miminko drží? Celou noc střídavě poplakává a spí a já jsem zoufalá. Proč se nepřisává a proč tu nemám svého muže? Jsem tu sama.
